Zánik mayského města Tikal v devátém století našeho letopočtu mohl mít především ekologické příčiny. Podle paleoetnobotanika Davida Lentze, který závěry svého výzkumu publikoval v nejnovějším čísle časopisu New Scientist, místním obyvatelům došly přírodní zdroje - například kvalitní dřevo.

Lentz zkoumal šest hlavních mayských chrámů a dva paláce v Tikalu, který leží v oblasti Petén na území současné severní Guatemaly.

Město bylo založeno kolem roku 500 před naším letopočtem. První tři chrámy, které Lentz zkoumal, mayští stavitelé vybudovali před rokem 741 našeho letopočtu. Použili přitom trámy z vysokého rozložitého stromu známého pod názvem manilkara gumová (Manilkara zapota), z něhož teče po naříznutí hustá šťáva. Domorodci jí říkají chicle, Mayové ji žvýkali a dodnes slouží jako surovina na výrobu žvýkaček.

Manilkara má pevné dřevo, do nějž se přesto daly poměrně snadno vyrýt rituální kresby a hlavně nápisy oslavující dávné mayské vládce. Z tohoto dřeva je vybudován chrám, který Lentz označil číslem jedna a jenž sloužil jako pohřebiště pro většinu tikalských panovníků tzv. klasického období, tedy z let 250 až 900 našeho letopočtu.

Po roce 741 ale stavitelé tikalských chrámů používali téměř výhradně dřevo z malého sukovitého stromu kampeška (Haematoxylum campechianum). Kampeškové dřevo sice v 15. století velmi výhodně vyváželi z Guatemaly španělští kolonizátoři, na velké stavby se ale příliš nehodí a je spíš zdrojem hematoxylinu, který je součástí mořidel, jež z kampeškového dřeva dají vyrábět.

"Jednoznačně to je mnohem méně kvalitní materiál," uvedl Lentz. Kromě toho se do něj ani nedaly rýt oblíbené symboly. Z toho podle Lentze vyplývá, že mayští stavitelé se museli smířit s mnohem horším materiálem a k tomu je mohla donutit jen nouzová situace vyplývající z vyčerpání původních přírodních zdrojů. Ta podle amerického vědce nakonec vyvrcholila tím, že obyvatelé museli Tikalu opustit.